Ven a dál v ty širé kraje duše má zas vzhlédnout touží,
vlašťovka kde křídla svoje v modrých vlnách moře hrouží.
V síni mé tak dusno, těžko – a v mém srdci touha hoří,
rozmáhá se, v dálku šlehá, v dálku, v dálku, k moři, k moři.
K moři, na němž bílé lodě k novým dálným světům plynou,
kde v lagunách rybky zlaté přítulně se k veslu vinou.
Tam, kde víla v štihlou loďku tisíc krásných perlí hází,
a rusálky mysl žhavou zpěvem tichým doprovází.
Tam, kde nebe v stálou něhu jasné oko svoje halí,
tam, kde bouř svou rukou chvatnou lagun modrých nepokalí.
Palmový kde hájek svěží sterý půvab v sobě chová,
citrony kde v poli kvetou a jablka granátová.
Lid kde v chrámech vykouzlených tvůrce o svobodu prosí
a svých pěvců slova skvostná věrně v středu srdce nosí.
Tam má touha a ten oheň nitra mého mocně blýská,
a má mysl mocně plane, a mé srdce mocně výská.