Topole dva hostí pole,
sedly vrány na topole,
křídly vějí, zobem křehcí,
prchám, vran těch slyšet nechci.
Což mi věští? Smutné časy:
jíní ve vlas, jíní v řasy,
jíní do srdce i duše –
mlhy jdou, a zima kluše.
Kvapí, supá, stená, pádí;
v dálce pláče moje mládí,
zlaté mládí, zlatá léta,
přišla zima; veta! veta!