To bylo k jitru v jihu Čech,
mrak s mrakem nebem pílil,
mně z ňader těžký dral se vzdech
a k prsům leb se chýlil.
Stesk k nebi pozvedal mi tvář,
i zastavil jsem v chodu –
hle, divná rudě zlatá zář
se vznesla na východu.
Od země rostla výš a výš
a vzrostla na postavu,
ta v brázdách šla a chýžím blíž
a v nebi měla hlavu.
Div gigant rolník byl – já žas’ –
cit z očí plál mu měkký,
a z ňader proudný zářil jas
jak příboj zlaté řeky.
Jím oslněn byl les i luh,
až v úsvitu se ztrácel –
to Chelčického slunný duch
k nám z východu se vracel.