To nepřilétlo na okénko ptáče
pro drobtů dar,
to přišlas Ty zřít, otec Tvůj jak pláče,
jak náhle stár;
jak cháb, jak umdlen těžkou světa chůzí
Tvůj pěstitel, ta loutka plaché muzy.
A stála jsi a ukláněla hlavy
na bílou hruď,
a pipla jen: „Nač stesk ten usedavý,
juž tiše buď!
Však trpcí žijí osud ti a tužší,
jimž slzy žalu kamenějí v duši!
Dřív bez křídel, teď uvolněna letem
se vznáším výš,
nač zpět mne voláš vzdychajícím retem?
o, stiš se již!
Já najdu Ti – než Bůh Tě žalů sprostí,
z cest zatím nejkratší tam do věčnosti.“