Když do Latia gallské vtrhly šiky,
Kelt velikán byl nájezdníkům v čele;
ten zlatým brněním byl pokryt cele
a meč tak dlouhý měl jak římské píky.
„Kdo se mnou,“ zněly hlasné jeho ryky,
„chceš zápolit? Nuž zjev se, volám směle;
když zvítězíš, my nepobudem déle
a Římu vozy necháme i s býky.“
V ráz Titus Manlius štít na hruď klopí
a hrdě v ústret jde té lidské hoře
a sráží Keltův meč a svůj v něm topí.
Křik údivu se ozval po táboře,
a gallský lid vzal na rámě svá kopí
a z Latia se valil jako moře. –
Duch nad hmotu, v čas k činu-li se vzchopí.