Tiše, tiše jedle mladá,
dnes si dumnou píseň nech,
ptáci do větví se krejte,
a vy, květy, nedýchejte
tisíce svých libých něh.
V duši mé je žalostivo,
mysl těká tam i sem,
nelze jíti ani státi,
je mi, jak bych oplakati
musel vše, co chová zem.
Prsa bolestně se ouží,
pozdní čas je, pozdní čas –
umru! – „Ne tak,“ šepce kvítí,
„slyš tam v obláčku se chvíti
drahé matky těšný hlas!“