Tichá noci, temné moře
plno bájevěštných vln,
pověz, kam ty vzdechy létly,
co prs lidstva děsně hnětly,
a zda jimi vesmír pln?
Mluv, lid tobě svěřil všecko
v klnutí i modlitbách,
nemůž z kletby té být bouře?
viz, cit s křivou v stálé vzpouře,
bratr posud bratru vrah.
Rozvlniž už, noci tichá,
lidských pláčů veletok,
čas uchopí za stavidla
a, než slza v led vystydla,
v trhavý ji pustí skok. –
Až ty vlny přejdou všecky,
osvěží se luh i stráň,
a čím věčnosť ňádro zdobí,
z toho svorné lidstvo zrobí
vínek pro unylou skráň. –