„Lid nesmí být jen rabem senátorů,“
děl Gracchus kdys, „on roven buď jim všudy,
či do boje má jít jen občan chudý,
jenž v míru trpěl nátlak panských vzdorů.
Ať stejná práva občanských jsou sborů,
tak jenom zhynou rázem vlasti trudy;
vše rozděleno v Římě budiž tudy,
a konec bude nešváru a sporu.“
Leč Nasica, ten boháč nad boháči
se hrdě vzpial: „To násilí je prosté,“
a Gracchovi vstříc s hrdou šlechtou kráčí.
„Aj, toho,“ zvolal, „v postrach luze skoste!“
a Gracchus pad’. Jej šlechta městem vláčí;
leč čeho ždal, až po dnes bujně roste!
Ne sebe jen, i bratry v srdci noste!