S těžkou duší, se sklopenou hlavou
kráčím v dumách pojíněnou travou,
v dál a v širo zamlženým polem.
A mně je tak smutno srdce kolem.
Z šedých lesů divně se to šklebí,
zvedám hlavu pro útěchu k nebi, –
šedo též jak na zemi ta lada.
S výše na čelo mi krůpěj padá.
Těžká je ta krůpěj, s čela v tvář se níží,
těžká je a klesám pod tou tíží.
Snad jsem dumou kohos v soucit zlákal,
kdo nade mnou v nebi sdílně plakal.