Kdybys byla u Dunaje kvítím,
rád bych proudem pobřežním se stal,
myšlenek svých zlatým vlnobitím
bílé nohy tvé bych objímal.
Kdybys byla modrým bezem v sadě,
na tvých květů nerozvitou směs
při pohody usměvavé vnadě
nejjasnější krůpěje bych snes’.
Nejsi květný bez, to hruď mou mučí;
červánkem jsi, a když spát chce den,
zavíráš jej růžné do náruči;
jinéhos, mně zbývá rosa jen.
Rosu v očích, plameny mám v duši,
žhavě rudé jako v poli mák;
to, co za dne pálí mě a kruší,
zpívám v soumraku jak teskný pták.