Dusné vedro u Kostnice, v nebi spousta mraků šedá; na východu, na severu bouře dračí křídla zvedá. Na pobřeží Rýnu řeky plno vojska pestrých šatů, tu i tamo stojí kněží v ornátech i bez ornátů.
Mez nimi Causis s Pálčem, černé duše s bílou pleší, rozkládají, vykládají, jak se krotit mají Češi. Podál s Kepkou Václav z Dubé skleslou hlavou v dumách stojí, úzkost se jim v srdci rodí, myšlenky se v hlavě rojí.
Na komoni před zástupy hrdý Ludvík Bavor kluše, za ním žáci, mniši, páni, církve římské věrné duše. Zastavil se Ludvík Bavor, na znamení rukou kyne: „Rychle dříví! V tomto místě ať ten český kacíř zhyne!“
Zvony zvučí, baby vřeští. Už ho vedou, mistra Jana, už ho pouty k sloupu váží; u Bosáků zvoní hrana. Hranice je podpálena, kouř se zvedá výš a výše, zpitá chasa do plamenů smůlu hází, měchy dmýše.
Oheň šlehá, plane, zžehá; hněvy rostou v přátel lebi, z Kostnice zní umíráček, mistr zvedá oči k nebi. S ním za jedno oba druzi v hloubce duše rozechvěni, slzy jejich rudý plamen na krvavé kapky mění.
Plamen víří, dým se šíří, hluk se množí, luza výská, Václav z Dubé vzdorně na hruď ocelový krunýř stiská. Blesky metá z pod obrví, kletbou hrozí ústa siná, oheň žehá, praská, šlehá; klesá, padá, uhasíná.
Na tribuně císař Sigmund v ústroj jáhna oděn sedí, tygří oko z liščí tváře do ohně a kouře hledí. Pyšně sedí, plaše hledí, snad že strach ho v křesle třímá, snad že tuší, co v tom kouři zhoubných jisker ještě dřímá.
Co v něm výkřikův a pláče, co v něm vražd a hrůzy skryto. Hle, jak hladké dříve čelo náhle brázdami je zryto. Snad v šlehání toho ohně palcáty a meče tuší, jež mu lidem rodné země zatvrzelou stepou duši. –
Dohořela, vyhořela hranice a v popel klesá, ale bouře rozkvílená odnáší ho na nebesa. Odnáší ho do severu, odnáší ho do východu, k šumavským ho nese hvozdům, českému ho nese rodu.
Dokonáno. – V spáleništi vyhrabal kat hlínu zcela, zelená by voda Rýnu do moře s ním odletěla. Noc je; blesky křižují se, řeka v šíř i dálku těká, na spálené půdě kleče Václav z Dubé přílbu smeká.
Hrabe hlínu, až se ruce krví horkou zalévají, kvílí, hrozí, na meč bije, ústa vrahy proklínají. Vyhrabal a střelmo do Čech, do kolébky bouře letí, aby teplá ještě hlína rozpálila země děti.
Spěchal, letěl; jen když v žalu šípnul okem na Kostnici, šlehla bolest v jeho duši, černé mraky tkvěly v líci. Zaťal pěsti, zaťal zuby, rudé oko k zemi sklonil; vraný komoň bystrou nohou o křemeny v cestě zvonil. –
Nad Kostnicí nebe v chmurách, Zikmund noci nespal celé, nepomohlo přijímání těla Krista Spasitele. Hrozno, děsno! Blesky v nebi jízlily a hromy zněly, jak by žhavé meče v boji s palcáty se měřit chtěly.
Rozkáceně černým křídlem bušil vichor v břehu skály, snad i Bůh a všecko nebe hněvem na ten zločin vzpláli.
Cookies on Poetry Cove