Temné a zkalené
mraky jdou blíže,
snášejí sbalené
nezdolné tíže:
sutky a sněžení,
klání a vání, –
sinavý rubášek
stráni a pláni.
V čele, půl zmořený,
Seveřík kvačí,
větve a kořeny
stáčí a páčí,
listí rve do kola,
pere a dere,
jak on chce, točí se
všecko, kde které.
Hoj, jak se prohání
vesele kolem
v lítání, kmitání,
dolem i polem;
zvedá se, shýbá se,
třepetá, stiská,
vzpírá se, vtírá se,
píská a výská.
Aj, co mu zpomáhá
hněv jeho kusý,
rve-li sad do naha?
Máj přijíť musí!
Vyklíčí, vytýčí
klasy i květy –
písněmi přetekou
ňádra i rety.