Běda, běda! Mnohou chmuru
vidím letět k Tatrám vzhůru
z žalu světských hlubokostí,
což jich není posud dosti?
Což pak posud málo visí
mraků v Tatrách z bahen Tisy?
což není už dost těch mraků
z očí Peštbudínských draků?
Což nejde ta mračná psina
z Kečkemetu, z Debrecína?
což pak se tam lidé choří
posud po psech nepotvoří?
Běda! Na Tatrách se stmívá,
ale Slovák stále zpívá,
zpívá, vzlétá, sotva chápá,
že ho jestřáb v spáry lapá.
Jestřáb velký, skřivan malý;
plesání se mění v žaly,
klekt jestřábí do jásání.
Hynou hnízda v Tater stráni!
Bože! kdypak se to změní?
Pouhé touze zdaru není;
zdar je v slunci, smrt je v stínu,
vítězství je pouze v činu!
Nuže k vůli, k činův zjevu
a pak k nadšení a zpěvu;
každý hruď a hlavu pěsti,
doletět-li toužíš štěstí.