Tam u Nagydaje na poli
cigánské srdce zabolí
a při měsíčním světle
uzříte růže zkvetlé.
Tam postavil nás Rákoci;
my stáli z rána do noci,
však lítí nepřátelé
nás porazili cele.
Což, cigáň! Ať ji roztlukou!
My nůž však vzali do rukou
a topili jej v boku
těch, nás kdo hnali v skoku.
Ti zase na nás; tam i tu –
sta růží kvetlo z pažitu –
leč my jsme pevně stáli
a volnost vysekali.
Když klonilo se k půlnoci,
k nám statný přišel Rákoci
a při měsíčním svitě
se rozplakal jak dítě. –
Tam zhubili jsme porobu,
leč sami klesli do hrobu,
krev cedíce svou prostou,
z níž černé růže rostou.
A dnes – ó slavný Rákoci,
nic nejsme víc než otroci;
vrah nohama nás kope...
Byl Mesiáš už, pope?