Tak šťastně žili jsme jak v keři ptáci,
když kolem hnízda těsná se jim květ,
nechť sivá hlava klonila se prací,
duch jásal přec: „Jak krásný je ten svět!“
Vždyť ze všad tak Tvé zářily mi oči,
že, kam jsem kročil, každý kvetl stvol,
a teď, ať kamo chce se hlava točí;
mé dítě, bez Tebe vše smutno kol!
Nám prostřed zimy krásné jaro kvetlo,
nám nesevšedněl sad, ni luh ni les,
vše obklopoval jas, co oko střetlo;
ach, věčný Bože, jak je jinak dnes:
zdroj všeho pryč, síň zaklopena mrakem
a z očí zrudlých do krve zří bol,
cit v ňadru těká poplašeným ptákem;
mé dítě, bez Tebe vše smutno kol!
Co zbylo nám? Nic nežli těšná slova:
Tam dítku Tvému lépe, tiše buď!
O klam! kdož lépe taký poklad chová,
než nejvroucnější lásky plná hruď;
víc něhy pro ni nebylo ni v ráji,
nechť všakých krás on staven na vrchol –
vše pouhým snem a pohádkou a bájí;
mé dítě, bez Tebe vše smutno kol!