Omladly vrby vody u pokraje,
mladistvé jaro na píšťalku hraje,
ej, jak to zvučí do kola a píská;
jehnědy zlaté stará spouští líska,
a racků tábor vzlétá z třasaviska.
Tajemná dobo! kdy i v starém prsu
cit pučí v ňadrech jak bujný květ trsu,
kdy rázem všecko, co jsme ondy měli,
rojí se v mysli jako v úli včely,
by oči jásaly, dřív než by zaslzely.
Proč jsme teskni, proč? Ach nikdo neví. –
Blažen, kdo písní strastem žití leví,
blažen, kdo ještě po rozkvětu touží,
kdo v pohár lásky nadšen duši hrouží,
nechť sivá smrt už nad hlavou mu krouží.