Dřív nežli v jasných perlách taje
pýr zimy stromů na větvích,
v hruď listnatého slétáš háje
ku vetchým hnízdům dětí svých;
a sotva sněti stromů pučí,
a sotva keře zdobí list,
již prostý popěvek tvůj zvučí,
jak suchým vřesem jihu svist!
Rci, ptáku, odkud jsi tak záhy
do snících posud přilíť niv
na staré lípy podél dráhy
a na pučící snítky jiv?
snad zbytkem zašlého jsi léta,
jež v trhlinách si dřímlo skal,
kde skrývá se tvých druhů četa,
či ve vraním jsi hnízdě spal?
Či v srdce dumavému keři
tě vdechlo slunce v zimní den,
že na ňadrech máš zlaté peří
a na hlavě jsi popálen?
Tak mním; vždyt' na peruti svěží
a na skráních a na lících
sny šedých mraků posud leží:
pýř mrazová a bílý sníh.
Hle, žlutá tvoje hruď jen svítí,
a dlouhý prsou černý pruh
zdá s hlavy příkrovem se býti
jak čárka s tečkou. Při sám Bůh
si myslím, nežli pták že spíše
jsi vykřičníkem na listech,
v nichž mladé jaro zemi píše
sny duše své a lásky vzdech.
Nuž zvěstuj, živý vykřičníku,
že jaro vrátilo se zpět,
a že i zuboženým k díku
zář slunná zlíbá všechen svět;
že vzejde z každé země drtí
květ ozdobný a plodný klas,
a z jařma tmy a z jařma smrti
duch volnosti a krásy zas!