Když Josef po Heroda vzkazu krutém prch’ z Betlema, jak boží vůle zněla, vpřed oslíka hnal sykomory prutem, by matku nes’, jež v klíně Krista měla,
leč neměl na cestu jen zrní klasů, té potravou, jež světu dala spásu. Však z klasných polí záhy přišli k poušti, zrn nebylo a nebylo ni vláhy,
kde slunce žár svůj dravěj na zem spouští; tu bylo mdlým zde odpočíti záhy, leč těžce vody strádali i stínu a matka s dítkem zasténala: „Zhynu!“
Kmet Josef tělem zastiňuje oba, své u výš k nebi zvedl kalné zraky a modlil se: Ó, Pane, hrozná doba! Zle hněvu Tvého množící se mraky
nás stíhají. Viz, já i s dítkem druže, zde zhyneme, Tvá moc-li nepomůže! Ó, smiluj se!... Pán v snu děl k Josefovi: „V zem vetni proutek fíku, jejž máš v ruce.
Vše vykonám, zač žádáš prosby slovy, a konec bude strádání a muce; zdráv dojde každý z vás a zdráv se vrátí, až dobu k tomu vhodnou dám ti znáti!“
A Josef vetkl prut, kde matka spala a jejž měl v ruce, suchý téměř, z fíku, a hle, v tom větévka se pučet jala, z ní v okamih kmen stal se silný v dříku
a na Ježíška v mateřině klínu i na otce klad’ milost svého stínu. Hned okřáli, leč jazyk tuhl zprahlý a vůkol hořká pouze byla voda,
když unylé rty matky k ní se nahly; jak okřát mohla panna bohorodá a svěžit něžné údy svého dítka? I vadli úpalem jak v luhu kvítka.
„Žel,“ vzkřikla matka, „dítě mé, mé štěstí, jak pomoci?“ A slza v tvář se lila; z té u nohou z pod stromu ratolestí křišťálná studánka se objevila,
jíž rty své ovlažila svatá panna, a sladší byla voda ta než mana. Leč strasti cestujících přišly v davu; kde pokrm vzíti na neznámé cestě?
Kam vůdci odejíti pro potravu? Nic nemá, uhohý, než prázdné pěstě; kde výživu a sílu k další chůzi? „Zbav, Pane, nás,“ lká Josef, „hladu hrůzy!“
V tom nad hlavami jejich stromu s hora pěl zlatý pták a zkvétalo to sněžně a sladké plody měla sykomora, jež v ruce hladných shýbaly se něžně,
až v růži rozkvetla zas bledá matka a s úsměvem v tvář zřela jezulátka. – Sní věky strom ten na svém stanovišti, spleť jeho větví mohutné je houští
a pod ním posud studánka se prýští; v tu poutník žíznivý, svůj pohár pouští, vždyť mimo ni, ač hojné vlah jsou brody, ni krůpěj nelze nalézt sladké vody.
Tak vypravuje Kopt, muž Krista víry, pln zbožnosti těm putujícím k vděku, již z Heljopole kráčí do Kahiry, kde v písku sfinx spí přes čtyřicet věků
a divý chamsin tajemnými slovy lká rozbouřené stesky Ramsesovy.
Cookies on Poetry Cove