Svatyní je les, v ní svíce
sosnic mladé sonky jsou,
slunce velkněz, oděn v slávu,
by z kalicha zlatohlavu*)
rosu vypil obětnou.
Měsíc, jako věčná lampa
zdobí převelebný týn,
a ty větve rozložené,
dub, co od sta jar už žene,
skvostný nesou baldachýn.
Vánek všemi zvonky zvoní,
a mohutných stromů týl
mráček v jemných kapek sitbě
k pokání a ku modlidbě
svatou vodou posvětil.
Jedle vůní kadidlovou
vrže s větví v celý bor,
a větérec z jižní strany
hraje v habří na varhany,
provázeje ptactva chor.
Příroda se zasnoubila,
jako líbalo ji v líc;
hleďte, v pestrý šat se kreje,
a mé srdce karmen pěje
šťastným svatebčanům vstříc.