Mladý kovář s jiskrnýma očima,
kovárnu hned u vdovina domku má. –
Škádlí švarnou vdovu mladou ten i ten,
nedbá vdova, v smíchu kývá hlavou jen.
Nezamlouvá, nezakrývá přání svá,
nehněvá se na škadliče, říkává:
„Nezapírám, mám ho ráda, kdyby chtěl,
domek můj i mě by ještě dneska měl!
Statečný je, urostlý je jako kmen,
myslívám naň večer, z rána každý den!
Se mnou-li se k pohovoru zastaví,
všecka krev hned žene se mi do hlavy.
A když na mne upřímně se zadívá,
dvě mi zlatá v srdci buší kladiva.
Náhodou-li z díla kráčí mimo nás,
letí jiskry z jeho očí do mých v ráz.
A když mě kol pasu náhle uchopí,
jsou má ňadra, jak když výheň roztopí.
Mojí tváře dotkne-li se někdy rtem,
šlehá náhle moje duše plamenem!
Chceme spolu k farářovi dojeti,
pak ať shořím v kovářově objetí!“