Král z úplatků zval na hrad vzácné pány, leč sotva vešli, kázal zavřít hrány; i stáli udiveni v soudní síni, a Grispek děl: „Hned zvíte, co král míní.“
I vkročil král a pravil s trůnu výše: „Zlou zvěstí o vás přetéká už říše, ač na prospěch váš konám vše, co mohu, přec proti mně se stavíte i Bohu.
Mám vládnouti snad, jako vy mít chcete? Ej, kdo je víc, zda král či zeman, rcete, snad šaškem vašich stolů na trnoži má býti ten, jenž vládne z vůle boží?
Jak Bůh chtěl mít, mne musili jste volit,“ děl rozdurděn a zplál jak krví polit, „a rouhač je, kdo proti mně se staví, no pozor jen, ať neztratíte hlavy!
Jste bohati, tož odvážni a zpupni, mám vám snad otročit, vy neústupní? Ne, mečem rozřeším vše země zmatky!“ A výše postavil se na podpatky.
Věz, koho poslouchati nepřiučím, sám do měkka jej ,housličkami’ zmučím; pod námi v sklepě strunou v švarné síle kat potáhl své zvučné fiducile! –
Též dlouhý žebřík je tam, krátká kláda a panna železná, jež líbá ráda, ba je tam všecko k odklízení vzdoru; v čas pečoval jsem černou o komoru!
Ne vy co chcete,“ – při tom zvedl páže – „je zákonem, jen má co vůle káže, či vládne jinak nějaký král kdesi? Ej, jakého as přáli vy byste si?
Vše mlčelo – ten tam byl oheň vzdoru, jen, vzad jenž stál, pan Pětipeský z Dvoru, smál potají se hrdým slovům krále; ten shlídl to a kvapně mluvil dále.
„Aj, aj, můj vysmívavý pane z Dvoru, umíš jinak snad? Nuž, stůj mi v pohovoru,“ křik v pohněvu, blesk sjížděl mu skrz řasy, „rci, jakého ty chtěl bys krále asi?
Snad takého, jenž sed’ by v síně koutku a dělal by ti při mumrajích loutku a denně hostiny ti dával skvělé? Nu, pojď jen blíž a odpověz nám směle!“
Šel Pětipeský hrdě vpřed až k trůnu a děl: „Já, pane, českou pod korunu mít krále chtěl bych – snad jsem vybíravý – jen srdce vřelého a chladné hlavy!
As takého – to uznáš, králi zlatý, jenž, ať bys pánem byl, ať rabem z chaty, i tobě by se líbil mezi všemi a štěstím pro národ byl i vši zemi.
Jenž vše by konal v prospěch svého lidu a místo bojům míru chtěl a klidu; co sám bys přál, kdy na našem bys, králi, a my zde v jednom na tvém místě stáli!
Král nemá chtít jen blaho pro rod vlastní, spíš pro národ; pak říš i lid jsou šťastni!...“ Král ještě výš se vypial na podpatky, dal čtyři stít a ostatním vzít statky.
Je za vlastní dal vložit v nové desky. – „No, spokojen-lis, odbojníku český? Ten velký jen, kdo to, co získal, množí. A tak i já; král český z vůle boží!“ –
Cookies on Poetry Cove