Mladovesně chlapci hrají
tam u lúčky
pozabučky
při Dunaji!
Ten s cymbálem čil, nelení,
v strunek tluku
s rukou ruku
mžikem mění.
Tepe v silném, tepe v tenkém
bez pokoje
strunky svoje
kladívenkem.
A ten vedle, ten ho sílí,
ta kovová
strunka nová
zpěvně kvílí.
Ten barbaráš, jak se hrdí!...
notu chorou
svou barborou
statně tvrdí.
Když ji vezme do náručí,
a ji ťapká,
hned jak babka
hněvně bručí.
A ten podál barbaráše,
ten k rozmaru
na fujaru
figle páše.
Po direčkách prsty naví,
hned vyšvihne,
jen to mihne,
hned je staví.
Aj ten gajdoš, jak on výská!
podle zvyku
v stálém kviku
kozla stiská.
A ten v čele, kdože to je,
co tou hladkou
tiskne bradkou
husle svoje?
To je primáš, šumné zkvítá,
jeho slačík
jako ptáčík
sem tam lítá.
V jeho strunách jen to zpívá,
junoš ale
hlavou stále
taktík kývá.
Ach ten primáš, chlapec rusý,
ten od země
hybko, jemně
zahráť musí!
Dostaneť on věru všecko –
koláč z máku
a turáků
plné vrecko.
Vždyť vzal dívkám a spjal z tenka
u putíček
svých husliček
srdélenka.
Již srdénka – již tam visí,
bez pokoje
vzdechy svoje
v tóny mísí.