Za ubohou Slovač
nebojuje žádný,
jen z hloubky srdénka
zpěváneček ladný.
Ozveli se v sadě,
každou větví kníše,
jestli ve světlici,
bolesť v ňádro píše.
Ozveli se v dolci,
kvítečka poděsí,
každému na očka
slzičku pověsí.
Ozveli se v holách
jak nouze raketa,
tisíc jisker metá
do širého světa.
Ozveli se v lese,
mlází zachvěje se
a samé jehlice
bolestí svých střese.
A hlalol do kola
daleko se čeří:
jsouť zpěvánky naší
slávy pionéři.
Třeba zadumáni,
přec junáci hlaní:
brněním jim krása
a myšlenka zbraní.
Jaj, ty odeženou
smrti náběh prvý –
ten nežije v světě,
kdo jich četu zdrví.