Hle, jemně, cudně, ostýchavě,
jak nevěsta, když kráčí v chrám,
svůj mlžný závoj stáhla k hlavě,
když k Šumavě jsem spěchal právě,
již snoubenkou své duše mám.
Proč zjev tvůj v moře mlh se hrouží?
proč své mi líce zakrýváš?
Vždyť večerem, když stín se dlouží,
jej, jenž ti do náručí touží,
svým pod závojem nepoznáš!
I posunula závoj stranou
a tvář mi jeví příznivou;
jen z černých očí slzy kanou,
leč dechem vstříc mi slova vanou:
Nuž, pěvče můj, jsem zase tvou!
A po květném se pleci vlní
v dál jejích vlasů temný proud,
zrak září, div mne neoslní,
a duší mou se rozkoš vlní,
jak měl bych krásou zahynout.