Ó Šumavo má v zimě,
jak velebný jsi zjev!
Jak mile konejšíš mě
a mírníš divou krev!
Jak krotnu každým krokem,
kdy zříš mi do duše
svým velkým, vlhkým okem
zpod bílé loktuše!
Však nad vše krásnější jsi,
tvých letních snů když vzdech
na černých jedlích visí
v nádherných girlandech;
když diamanty hoří
tvých hvozdů každý kout,
v jich bílém chtěl bych moři
bez vzdechu zapadnout!
Zda nebylo by lépe
než podlý život nést
a na vše, co mě tepe,
svou nesmět zvednout pěst?
Zda nebylo by dávno
už pro mne lépe snad,
s tím srdcem rozplakaným
spát v úbělu tvých lad?