Sukénky jako padlý sníh,
jasnotu v oku, na rtu smích:
tak vyšla jsi mně vstříc,
já schodů přeskočil vždy pět
a juž jsem v loktech měl svůj svět
a líbal rtíků nachový květ
a hvězdy zřítelnic;
byl šťastnějším kdo víc? – –
Okolo samá světel zář,
rubášek bílý – chladná tvář...
tak v rakvi jsem Tě zřel
a k Tobě jsem se sklonil zas;
skráň vzplála ohněm, zrak mi has;
i ke mně naklonil se čas...
a děl: „Chci, abys mřel!
Pojď za mnou!...“ A já šel.
A mru, a nemám klidu již,
týl kloní se vždy níž a níž
a tichne ňader ruch
a čekám toužně den co den;
kdy zavolá smrť na svůj plen,
kdy vyplní můj vroucí sen
ten milosrdný Bůh?
Snad až rozkvete luh!