Sudoměřská.

Pěkná jsou to luka od Strakonic k Štěkni, až tam tudy půjdeš, dudáku náš, řekni!

Vyběhnem ti v ústret ze stodol i lánů, dudati nám musíš od večera k ránu.

Zpívati nám musíš jako stehlík v keři, a my půjdem s tebou třeba k Sudoměři,

třeba k „Řeřabinci“ nebo do Zátavy, aby nám tvé písně zvedly svislé hlavy.

„Sedláčkové zlatí, za slovo vás beru, o té Sudoměři zazpívám vám věru;

zadudám vám k tomu veselou a ráznou: do půl furianta, od půl kolomaznou.

Zadudám vám něco o dědině vaší, že se zase jednou zamyslíte, braši;

budu hrát a zpívat třeba do svítání, jak tu byli biti obrnění páni.

Biti, ač se smáli, že sedláky sperou, že jim na kopytech dědiny rozberou;

ale jinak bylo: ve vzteku a lání byli zpupní páni sami rozebráni.

Hlavou vychloubačů bez rodného citu byl pan Jindřich z Hradce, převor Johanitů;

Švamberka měl s sebou, měl i Kolovrata v plátech ze železa, sám z ryzího zlata.

Vůdcem nade všemi zrzavou měl lišku: Divokého Mikše, aby zhubil Žižku,

s Žižkou dobré lidi, lidská práva k tomu; liškou přiloudal se, tchořem prchal domů

Táhl Žižka z Plzně se skrovničkou četou, ale z Štěkně zhlédl Mikšovu směs kletou;

hnul se k Sudoměři, seřadil si vozy, ale tu naň vtrhli z Kestřan jezdci mnozí.

Na výšině „Hrázi“ měl voj Žižkův stání, když na bratry lstivě chystali se páni,

ale cepovníci, první v každé půtce, klidně vyčkávali Hradeckého škůdce.

Doráželi páni na Husity v křiku, nedaleko vísky blízko u rybníků.

„Šilhavým“ slul jeden, „Škaredým“ slul druhý – ej, byl vám to, braši, s panáky boj tuhý!

Chtěli jako vlci přes rákosná mlaka, ale vázli koně, vázla četa všaká;

druh přes druha dral se k vozovému hradu, a tu na ně Žižka střely metal z „hadů“.

V ráz panáci v blátě topili se davem, jedni na „Škaredém“, druzí na „Šilhavém“;

a husitské ženy v tlupách na návrší kamením v ně praly v ráz, jako když prší.

Nevěděli páni strachem kam a kudy, rybník za rybníkem krví byly rudy;

drábové i jezdci složili tu kosti; posud lid ta pole zove „Na žalosti“.

Blátem „Šilhavého“, polem u „Markovce“ utíkali páni jako štvané ovce,

jakby kočky mrskal, jakby vlky plašil... Žižka na bělouši pohledem je strašil.

„Pyšný Jindřich z Hradce, vztekem jedovatý, ukázal, že zlatem kované měl paty;

práčata pak útlá, zlatoplavé kštice, „Divokého Mikše“ hnala do Vožice.

Darmo spílal Divoch: na „vyvrhel ženský“, darmo na cepníky zuřil Opočenský;

pro vítr jim dali tenkrát jak se patří tatíčkovy sestry, tatíčkovi bratří. –

Tak Čech ondy svorný – drahně tomu roků – řízně nájezdníkům zahrál do poskoku.

Ach, můj milý Bože, kéž jak v onom čase všem, kdo národ moří, učiníme zase.

Kéž zahyne křivda šířící se světem, dal bych za to věru zvučné dudy dětem,

starou hlavu katu, jarou duši Bohu; – každý po možnosti a já též, co mohu.