Strnadi.

Pýr mraků dálné kraje v čechel skrýval, a stále hojnějším byl jeho let, zvon nebes šedý s bílou zemí splýval, a konce nevidět.

Jen závěje, jak moře zbojné vlny za divé bouře, rostly podél cest, a sněti stromů byly guirland plny a plny drobných hvězd.

Však slunce náhle jasnilo se v běhu vzpomínkou usměvavou jarních dnův a nasypalo do bílého sněhu zář drahých kamenův.

Tu vy jste přiletěli, pěvci žlutí, na stromy v alejích – ký byl tu ruch – a jati jara tuchou, v ňader zdutí jste pěli s druhem druh.

To píseň byla jara na oslavu, jež vítězně se bralo v srdce niv, by všemu tvorstvu zmátl hruď i hlavu ten jeho zlatý div.

Vy první byli jste jím okouzleni, ten tam byl vašich ňader žalný stesk, jen žlutý pýr pří zvučných prsou chvění jak ze zlata se lesk’.

A hnědá letka zvedala se tiše nad šedý níž, leč výše zrudlý bok, když vy jste, zákopnící slunné říše, řad zpívali svých slok.

Jen sedm slabik zaznělo mi v sluchu, leč jejich závěr tak mi v duši tkvěl, jak ranní rosa z prohřátého vzduchu, jak bílé růže pel.

To byla píseň bez kožichu frází a bez vlečky, leč žár a cit v ní byl, že stromu děd hnal mízu v útlé mlází a mladé jaro snil.

Ó mám tě rád, ty stráže domorodá, tu vaši věrnost k rodným krajům ctím, vy cítíte, co rve je, co jim hlodá hruď mrazem ledovým.

Vy s lidem trpíte, jste povždy skrovni, jak on je sám, ač veleti by měl, jak vrány vám, již pěvcům chtí být rovni, ta cháska drzých čel.

Vy neprcháte v cizí kraje, braši, svých milých míjejíce stan i hrob, vám chudá matka macechy je dražší, nechť v tvář jí plivá rob.

Vy pravými jste bratry duše mojí, a jako vašich zní mých ňader zvěst, všech v útrapách, všech v strastech, v každém boji, vlast nad poklady jest!

Nechť pláštěm zimních běd je skryta světu, přec vím, že přijít musí slunný čas, kdy při vánici krásy závěj květů Bůh v klín jí hodí zas.