Střízlík.

Les rděl se políbením zory, pláň usmála se, zjasnil dol, a na temeni šedé hory den bílý sedl na prestol,

leč mráz objímal spící zemi pln vášně a pln vzruchů zlých, a světelnými krůpějemi led drobný hořel na větvích.

Já nedbal mrazu, nedbal sněhu, a cestou k háji jsem se dal, v němž vichor v divém koloběhu změť diamantů rozsypal;

v mé duši sklíčené vše mřelo, co kvetlo dřív; cit chladl v led, v mlh sivé moře oko zřelo a do vánice různých běd.

V mé duši lítost zastenala a šeptala mi: „Vše je dým, když radost srdce opadala tvé krve květem nachovým;

když život upoutal ti křídla a děti vzala bouře zlob, jsi ptákem u vyschlého zřídla, a míru skytne ti jen hrob!“

Já vzkřik’; mech zúpěl zpod mých kroků, a z dum když vyrušil jsem chvoj, sníh pršel s ní a zdál se oku jak svatojanských mušek roj;

ač slavnostně se přiodělo vše, co v té samotě jsem zhlíd’; přec v ňadrech srdce mi se chvělo, leč mimo mne byl mír a klid.

Co zhlíd’ jsem v lesa pološeří, vše snilo tajemný svůj sen, srn ukryt byl, a klubkem peří zdál pták se k sněti přichoulen;

jen v jedlí vrkočích se mihnul skvost živý, křivčin milý zjev, a jak by střelec hruď jí stihnul, pýř zdála se být samá krev.

Jak k modlitbě jsem sklonil čelo a krásou líbán tajil dech, tu pojednou to zazvučelo ve sněžných křovin guirlandech;

tak rozkošný byl květ těch zvuků, hned tlumený, hned hlasný zas, že na srdce jsem tisknul ruku a duchem slétl v jara čas.

Ten zpěv mě uchvacoval v nitru a svěžil trilků kaskadou, jež v dumném únorovém jitru - déšť perel – padly v duši mou;

krev v žilách počala mně hřáti; vždyť vyslech’ jsem z těch ladných vět: „Ať sněží! Vesna přec se vrátí a poceluje všechen svět.

Jen vyčkej každý pravé chvíle a nechtěj dříve květů mít, než dojde země svého cíle, a než lze růže v kytku vít;

dřív musí jaro luhy zrosit a keře zhejčkat jihu van, než můžeš za kloboukem nosit lesk sedmikrás a máku vzplan.

Nuž hlavu vzhůru, milý hosti, své zjasni čelo juž i tvář, nech zimu ňader minulosti a ponoř duši v slunnou zář;

nač stesk, nač žal, jenž život krátí a plaší drobných písní směs! I tobě pohoda se vrátí, až jíní s větví shodí les.

Nač srdcem mřít, nač zmlknout písní? vždy z hloubky ňader na soulad zvuč do světa, co duše vysní, ať vedro stíhá tě, ať chlad;

nač hlavověsem býti tupen? nač hynout tíhou vlastních pout? až rozvine se keřů lupen, pak snadno zase pěvcem slout!“

I ohlížím se, kdo to zpívá mé snivé duši takto vděk, a hle, tu s keře hlavou kývá mnich houštin, ptačí paleček;

jak suchý list byl rzivohnědý, blesk v černých očích se mu skvěl, a křídla temných proužků zdobou měl poseta a pěl a pěl.

Vždy hloub ten zpěv mi vnikal v prsy, vždy mocněj’ bušilo to v nich, až v radostí mých suché trsy zas svěžest dýchal slunný jih;

vždy teplej’ ňadrům pro úlevu hnal srdce rozprouděný nach proud svěžesti mi v každou cevu – a jara sen mi srdcem táh’.

Dík, střízlíčku, dík, pěvče milý, ty’s nejněžnější pěvců všech, vždyť žal můj, číší útrap spilý, jsi utišil i prsou vzdech;

dík, skromný básníku můj ptačí, jenž věštíš jistý jara vjezd, když zimní buran hvozdem kvačí a lehá v závěj sněžných hvězd.

Ty’s ukojil mě; v duši znova svět slunný z mlžných bolů vzrost’, tvá krásou prozářená slova zas rozvila v ní růží skvost,

jimž ňadra zdobí perel četa!... A smířen šel jsem z lesa tich. – Bud žehnán, jehož písní zkvétá, kdo v nitru svém již čeká sníh.