Stál ponejprv jsem na stráži tam dole u hřbitova; šly srdcem staré pohádky a stará milá slova.
V ně duši svou jsem ponořil a v srdci mi to plálo, já nevím, bděl-li jsem neb snil, leč slyšte, co se dálo.
Kde věž je, z hrobu opodál výš pozvedla se žena, jak mlhu tiše krok ji nes’, kde chrámu končí stěna.
Tu na maličký klekla hrob a bez vzdechův a lkání, jak hledala by pokladův, se dala do hrabání.
A hledala a hrabala, až z hrobového stínu dvé malých dítek stulila do mateřského klínu.
I zlíbala je v tvář i ret a hejčkala jich těla a kolébavku pěla jim a k srdci přivíjela.
A k nebi zřela – zazněl zvon – a dvanáctá než padla, zpět matka poklad dětí svých hloub hrobu v rakev kladla.
I zavál vítr travinou, a duši mé se zdálo, že křídlo vánků poletných ta slova ke mně válo:
„Nuž s Bohem, květy duše mé, – čas prchá, den se nítí – dnes naposledy přišla jsem, vás v spánek skonejšiti.
Dnes naposledy v světě tom, leč v nebes věčném jase vždy mít a líbat budu vás a vy svou matku zase!” –
A v mlhu rozplynul se zjev, hrob sám se zavřel za ní – já nevím, bděl-li jsem či snil o bílé s dětmi paní.
Leč dumal jsem: „Ó, bože můj, tak matka dětí chrání, že klidu sobě nepřeje ni v hrobě po skonání.”
A myslil jsem vždy dál a dál, kde má jest asi máti, leč hlava má a srdce mé zpráv nemohly mi dáti.
Na ústa pušky hruď jsem dal a na kohoutek nohu – – tu bylo mně, jak slyšel bych: „To zanech Pánu Bohu.
Tvá matka v nebi čeká, věz, a zná tvých útrap roje a bere tesknou duši tvou pod bílá křídla svoje!”
Nuž klidně v žití boj a vír! Vímť, v životu že zmatku mám záštitou vlast hrdinův, a v smrti drahou matku.
Cookies on Poetry Cove