Byl utěšeně krásný den,
par prosty byly doly,
v mých ňadrech zlatý klíčil sen,
já vytratil se z domů ven
a toulal jsem se v poli.
Kol samý ruch a samý šum,
div nezbloudíš v té směsi
výš na paty se vzpínal chlum,
a polesného nový dům
zří jasnou tváří v lesy.
Vše pyšní se, tu květ, tu klas
aj, tuší, tuší, že je čas,
v němž květ ji bude věnčit zas
a zdobit bujnou hlavu.
Šíp na mezi však pyšen zvlášť,
hle jak se dvorně kloní,
že černý motýl, bílým v zášť,
vzal zlatem ovroubený plášť
a u něho se sloní.
Vše veselo, vše samý zpěv,
kam snivé oko hledne,
hruď skály pučí; strom má krev,
a sedmihlásky ňadra děv
a v řece leknín bledne.
Ó, jak jsem vesel, jak jsem bláh
v té čarodějné době!...
Tu skřivan nad hlavou mi táh’
a co jsem tušil v tajných snách,
již prozpěvoval sobě.
Kdo tedy víc? dím kloně zrak –
proč srdce mé se děsí?
Stín pod sebou měl nízko pták,
a mně – v ráz zakalil se zrak –
hned na paty se věsí.
Teď věděl jsem, že méně jsem
než pták, než motýl všaký;
nech skráně líbá nebes lem,
přec noha hloub se boří v zem,
a v před a v zad jsou mraky.