V kočáře jsi přijela jak knění,
zda k mé radosti či k rozželení?
Vždyť když mé tě oko náhle shlédne,
hoří plamenem, ač líce bledne!
Ej, já věru proto nepřijela,
by tvá duše žalost z toho měla,
jedu hledat štěstí, život nový,
leč mí koníci jsou bez podkovy.
Ztratili je všecky rychlým klusem,
bys je okoval zas, proto tu jsem,
bys mi okoval je dokonale;
bez podkov už nelze s nimi dále.
A já okovám je ryzím zlatem,
dáš-li za to svůj mi úsměv platem;
mně i koním bude pěkná zdoba,
najdeš štěstí ty i já, my oba.
Mimo mě tu není podkováře,
výheň má i hruď jsou plny záře,
a mé srdce buší láskou za tři,
ani nevíš, že už tobě patří.
V plamenech tě může k nebi vznésti,
sluncem je, toť život je a štěstí;
mimo lásku na světě ho není,
buďme šťastni, srdce mého knění.