Mlč v neštěstí a vzmuž se v ráz!
Nač halit čelo smutku stínem?
Vznes hlavu, vzpřími hrdě vaz,
sic žal tě rozpoltí zlob klínem.
Kuj lesklé meče myšlenek
a lesy vzdoru jimi klesti,
jdi mužně v před; máť pravý rek
vždy žezlo sebevlády v pěsti.
A slzy – slzy ještě snad?...
Jich proudem tajně krev se roní;
zjev blaha nelze vyplakat,
jak deštěm květy na jabloni!
Pták štěstí plach je nanejvíc
a vábníkem se lapit nedá;
sám nevylítne-li ti vstříc,
pak marně duše tvá ho hledá. –