Šumavičko milá,
proč jsi zasmušilá?
Ošuměla’s právě,
od paty až k hlavě.
Kde ta krása tvoje
s vínkem kypré chvoje?
Kde horského ptactva
plesající roje?
Pověz, moje zlatá,
družko, ňadru svatá,
v kterém světa díle
krása tvá té chvíle?
Zjev mi pro útěchu
všecko, co tě bolí,
snad z těch drobných vzdechů
píseň zahlaholí.
„Přišli na mne v rázu
s hor nevlídných srázů
vzdorní seveříci;
ostrou sekeřicí
s bouří hrůzozvukou
do srdce mi ťali,
zbojnickou svou rukou
větve polámali.
Větrnými svisty
strhali mi listy,
jedlí tuhé kmeny
vzali ve své pleny.
Času ruch to zlého!
Sotva prales znáti,
přes kmen otce svého
synek kmen se kátí.
Přes synka, viz všade,
slabý vnuk se klade,
přes vnuka, dřív svěží
stromčí dítko leží;
staří ve spod tlejí;
v času věčném reji
mladým u Vltavy
– porubali hlavy!
I má bystrá řeka
pochvistu se leká:
kde dřív proudila se,
nevytéká zase;
tajně se jen sbírá
jako dcerka sirá,
v náruč sestru béře
nevěrnou – a zmírá.“