Prch dávno, dávno už ten čas,
co ponejprv jsem nadšen žas,
jat, Šumavo, tvou vnadou,
i spěchal k tobě jsem co rok,
až svěžest odnes času tok
i jarost duše mladou.
Teď s poklady, jež z tebe mám,
jen v snách a dumách počítám
a lebka se mi chýlí;
vše chladne, jíním kryt je mech
a na tvých hrdých ramenech
plášť blýská se ti bílý.
Nad Boubínem je těžký mrak,
mně bezvolně mdlý vlhne zrak,
tu zřím-li na dálavu...
snad život dřív mě umoří,
než v klín tvůj, krásné pohoří,
svou stulím šedou hlavu?