V nevlídných dnech za temných dešťů
přilétá druhdy do mojí síňky
bez hluku, tiše nevlídný pták
černého peří, ohnivých očí,
kolem mé hlavy letmo se točí,
potichu stále budí mne v snění.
„Co žádáš?“ – ,Hovor!‘ Prch, už ho v ráz není.
Zase se jeví, třepotá křídly,
nutí mne z domu pod širé nebe,
k východu letí. Má duše za ním
v lesnaté kraje. Rychleji, čilej
k letu mne nutí:
,Leť jen, ty musíš, či nemáš chuti,
poshlédnout jednou místa ti drahá?
Poleť jen, nech tvůj krátí se dech,
starosti všecky doma však nech!
Vyhoď je oknem v zvlněnou řeku!
Za mnou! V dům rodný, ke zdroji léků!‘
Chystám se letěti s hovorným ptákem,
kmet – jsem dnes jeho poslušným žákem.
Vznáší se se mnou, hledí mi v oči,
dlouho, až hlava mi kolem se točí,
domlouvá stále mi, zrak svůj v hruď nočí
a sype mi ze žhavých, divných svých očí
do srdce mého touhu a stesk.