Pojď, veslaři, odpočiň si, divně moje srdce hoří,
když má duše v proudy slzí tvého národa se noří.
Divno mysli, divno srdci, palno, želno, ba až k pláči,
zří-li, kterak sláva lidstva vzejde, stoupá – k hrobu kráčí.
K půlnoci hleď, vidíš tamo, kde ty černé mraky plynou,
tamo upřímní a dobří, drazí bratří moji hynou.
Ano, ano, vlasť má tamo také někdy volnosť měla,
z hoře vašeho jsou proudy, naše bolesť zkameněla.
Pojď a sedni, milý hochu, sdílejme své stesky spolu,
pro modré-li moře pláčeš – pro Bílou já pláču horu. –