Letí ptáci v slunné kraje,
k svatým vodám, v zlatý vzduch;
zda některý – sníh až staje –
z nich se vrátí v rodný luh?
V slunné kraje pravdy, krásy
vzlétá básník, v čarný svět,
o světla se úděl hlásí,
o svobody zlatý květ.
Ptáky, pěvce – kdože tuší?
stejný poutá vzruch i klid:
Jaro touží pro svou duši,
pro svou vlast a pro svůj lid. –
Žel, že jako na ty ptáky,
v rodnou když se vrátí zem,
hodí druhdy člověk taky
tvrdé duše kamenem.