Stehlík.

V mlh závoj Jeseň luhy vine, stesk padá v kraj i v lidský sen; hej, stehlíku, můj harlekýne, pojď, obvesel mě chvilku jen!

Pojď, švarný ptáku rudé tváře! když druhy své rád škádlíváš, snad od starého písničkáře též trochu poškádlit se dáš.

A smíš-li na rejdišti nivy žert ze sýkor a pěnkav mít, proč nesměl bych tě, hašteřivý, též s dovolením poškádlit?

Jsme oba volni, chvilka stačí, mně k vůli učiníš to snad, sic lestkvice dám na bodláčí a naučím tě poslouchat!

Nuž jak? Ej, vzdorně házíš hlavou, ni semen nechceš darem mít? tož půjdu na tě s usmívavou a budu trochu lichotit.

Nic neboj se, můj švarný hochu, nač v prchavý se dávat let, což nelze pěvci s pěvcem trochu o moudrých věcech rozprávět?

Vždyť víš, ty pestrý květe ptačí, že dřív, než sněhy počnou vát a bouře krajem těkat v pláči, v klec veršů svých tě musím dát.

Nuž pojď a zanech všeho všudy, pak můžeš zase s druhy hrát, jen tenkrát zaplaš moje trudy, buď vděčen mi, vždyť mám tě rád.

Již tenkrát, milá ptačí duše, jsem velkou radost z tebe měl, když v poli s vršku plané hruše pět synáčků jsi vyváděl.

Jak třepali se ulekaně, že za šera, než svítal den, již z visutého hnízda maně tvůj štěbot vyzýval je ven.

No, nyní máš je v bezpečnosti, já přeju ti to, žehnej Bůh, vždyť milé ve vás máme hosti, nechť les i sad je bez lopuch.

Nechť málo řepky, málo býlí, a zřídka len a zřídka mák, přec, nechať zima vůkol kvílí, k nám družíš se; jsi hodný pták.

No, rád tě mám, vždyť ustavičně tvá píseň zvučí se všech stran, když na sněti se houpáš sličně – jsi roztomilý tatrman.

A kterak varuješ své druhy, když luňák do hvozdu jim vnik’! Ty dřív, než krouží svoje kruhy, jim hlasně voláš: „Pekelník!

Zlý pekelník je zase tady, pryč, rozleťte se do všech stran, rod v listí ukryjte svůj mladý, než zhyne z luňákových ran!“

Též z legendy tě ctím. Skryt v keři v před nedral jsi se ptáků hned, když Pánbůh maloval jim peří, a skromně čekal’s naposled.

To řídká ctnost je naší doby; tak mnohý v před se tlačí teď, ač cizím jen se peřím zdobí a v hlavě plevy má a smeť.

Ty’s z jiných, proto Všemohoucí tvé zdoby nad sta jiných dbal, an rajských ptáků barvy skvoucí na rozkošný ti úbor dal.

Ač vzal jen, v kelímku co zbylo, a jezdil štětcem, jak kde moh’, přec v tobě se mu zalíbilo; jsi nejkrásnější ptačí hoch!

Tu rudá je, tam žlutá lata, čerň na křídlech, skráň bílou máš – to značí sice renegáta, leč přes to, jonáku, jsi náš.

Stráň rodná nad nivy ti steré, jí neopouštíš ve zlý čas, ať vichr cuchá ji a pere a trhá křovin řídký vlas.

Tak neváží si vlasti mnohý, a proto zdráv a štasten buď; Bůh dej ti locik celé stohy a vroucí písně v bujnou hruď!

A mrazy přijdou-li a deště, sleť k nám a nestrachuj se nic, my máme ve vikýři ještě hrst znamenitých makovic.

Přijď, neboj se těch lidských bytů, ne všude nástraha a klam – a nyní leť si do blankytu; já motiv chtěl, a již ho mám!