Chumelí se, bílé vločky pyšně
ve vzduchu se točí,
zas jak z jara v kment se šatí višně,
a pták na klokoči
povívá si křidélkoma svýma,
nezpívá však, smutně hořekuje:
„Běda, sever perutě mi ryje,
sníh rukama třesa ledovýma!“
Však mně jinak; miluju tu dobu
spánku země matky,
v sněhovém když rozmýšlí se hrobu
jarní na pohádky,
až otevře fialkové oči,
povzdechne si rozprouděným zdrojem,
zazpívá si mladých ptáků rojem
a své čelo do červánků vnočí.
Ach, vždyť toho nese vrchovatě
darem, věrná druže:
hvězdnou setbu na luhy i hatě,
na tvář bledou růže;
horských strání čela mile jasní,
ledy hladí na klouzačku dětem,
sněti stromův obaluje květem,
a mé srdce podsněžkami básní.