Štěbotaly vlaštovice:
„Poleť s námi v jižní kraje!“
„Nelze více,
posestřice;
mělť jsem už svou dobu máje
a své růže do kytice!“
Pěli drozdi: „S četou naší
měj se k letu, ruče, chutě!“
„Milí braši,
jak jste plaši,
mne však střelil osud krutě
do srdce a smrt už straší!“
Táhla labuť: „Už se vzmuži,
v ráj mě vede touha snivá!“
„Milá druži,
kdož mne ztuží?
tvář se vraští, zrak se stmívá,
a má hruď se stále úží!“
Zapěl v poli skřivan sivý:
„Tedy se mnou, starý druhu,
v modré nivy;
spatříš divy:
hvězdný týn a zlatou duhu,
k čemu svět ten nedůtklivý?“
„Ano, s tebou, druhu s polí,
ne-li já, duch vzletni ptákem,
co jen koli
duši bolí,
tiše přejde pod oblakem
v píseň se slunečným zrakem!“