Těžko sirotě blouditi světem, nevlídnou zimou, palčivým letem.
Těžko jí chodiť metelí divou, mlhavým jitrem, nocí deštivou.
A já sirota, bídu mám v klíně, sotva se vyspím na podstolině,
od cizích lidí žebrám pomoci, nešťasten vždycky, jen ne za noci.
Ach, dratárkovi po léta mnohá od samé chůze zkrvená noha;
samou lítostí zkrvené nitro... kdo ví, zda srdci zasvitne jitro!
Tatíček dobrý u dřevorubu život si podťal při starém dubu;
dub v pádu vzdechnul, a nešťastlivý tatíček vespod, ale neživý.
Když ho pohřbili, nouze nastala, do kruté služby mamka mne dala; dostal jsem hábí,
dostal jsem chleba, aj čeho bylo ještě potřeba? Tam pod Kriváněm
chýšečka stála, kněžka zimová nám ji zavála; mohutnou plecí
vrhla se na ni v křepotu děsném s lednatých strání. A v oné chýšce
bože, přebože, poblíž kozubku chudobné lože, a na tom loži
mamonka chorá – chorou zabila búrlica skorá. A já parobek
na jiné táni věděl jsem málo – netušil ani – a když jsem přišel,
můj bože s nebe! padnul jsem na sníh, ale bez sebe. Nebyl jsem šťasten. –
Mráz byl – a tuhý, chodil jsem kolem, den i den druhý; chodil jsem stále,
bil se do čela, mě zimná paní přikryť nechtěla. Tu já jsem hrabal,
i sněhy tály – až jsem ho našel, ten domčok malý; však nebyl domčok,
jen rumu kupka; – ach máti, máti, to tvá chalúpka! Hrabal jsem v rumu
děsnou záchvatí: kdeže jsi, kdeže, mamonko, máti? hrabal jsem rukou –
a konec díla mrtvola zlaté rodičky byla. V ubrousek bílý,
bídně zedraný, dal jsem mamonku do lícné strany, a mrtvol vetchý
vzal do náruče a do dědinky pospíchal ruče. Na cestě, bože!
sotvy jsem tušil, jak mozek žhavý v čelo mi bušil; stokrát jsem k máti
v slzách se shýbal, a zas ty slzy z čela jí líbal. Tam na hřbitově
vedle tatíčka tiše zpočívá moje matička; ach, křížek nemá
ten růvek dvojí, avšak můj život u hlav jim stojí. U hlav jim život,
radosť u nohou, a k srdci dal jsem slzu tak mnohou, že celý hřbitov,
čas když zavítá, chudobičkami mile obkvítá. Věru, za jara
kolem těch rovů uvadlé kvítí pučívá znovu; svit se u věncích
po keřích svíjí a libě dýše květ robinií. Není na hroby
svíce vetkána, zlatem však na nich pálá děvana; loubí kustovnic
podál se klene a kol se modrá kyprosť brljene. – Zbyla jen torba, –
šlo to do světa, ale po štěstí na vždy už veta; pryč jsem utíkal,
dráty na pleci... ale bolesti nelze uteci. Jenom u večer,
při odpočinku, když dlouho myslím, zaslechnu: „Synku! nesmuť nám! slyšíš?
Chor jsi a bledý, my přišli tajno sem na besedy.“ A vím, že vedle
tajně zasednou, těší mne, šepcí, až hvězdy blednou. Tenkrát mi šťastně,
bědnému tvoru, ach, já bych umřel bez těch hovorů! – Ach přijdi, přijdi,
oblaku šerý, já se již těším na ty večery; já se již těším
na tu rozpravu, až složím k slámě těžkostnou hlavu. Hoj, tam dědinka,
dobří tam lidé!... někde v koutečku místo mi zbyde. Přijdou mi zase,
noc bude z mála; mamonka hvězdkou známku již dala. Vida, tam, vida,
jak se ligoce! to již mi kývá mamka po oce;... dobrá mamonko,
taťku pečlivý, vždyť já jsem přec jen člověk šťastlivý!
Cookies on Poetry Cove