Zdroj se zrodil v lůně skal a v skoku
vesel zpívá žití první sloku;
počkej, počkej, šohajíčku malý,
slap tvých perel záhy život zkalí.
Třeba ti ho nezbarvil hned krví,
vzpomeneš si na popěvek prvý,
v květu nízkých nezabudek v luhu;
znám to, znám to, nezkušený druhu!
Netušíš, jak srdce druhdy úpí,
když se strmé hory v cestu kupí,
do nichž pěstí nadarmo se buší –
prorazíš-li, navždy zkalíš duši!
Nejsem kazatelem, jen tvým druhem,
též jsem ondy zpěvně těkal luhem;
sotva překážek že přerveš zlobu,
u moře se octneš – v ústí hrobu!