„Už k nám se nehlas, stár jsi, odpočiň!
Nač křídla vzpínáš ještě? Ustaň, dost,
žár citu v ňadrech zhasl ti, nuž zhyň,
ať k hodům bohů mladší spěchá host!
Věz, v cestě stojíš nám jak starý peň,
jenž bez násilí nechce padnout v ráz,
a slunce bereš nám; tož zapomeň,
že topor na tě ostří každý z nás!..“
Ej, rubte jen, já musím pět jak pták,
jejž v lesa mlází zahnal světa ruch,
on z žití koleje kal trpký vsák’
a zpívá-li, tož kázal mu to Bůh.
Nuž srdce mé-li v stesku zapěje,
proč kámen na mne padá se všech stran?...
Vždyť jsou to jenom krve krůpěje,
jež z hlubokých mi tryskly duše ran!