Jsem samoten jak v širém poli
stárnoucí peň,
když zlatem stkví se po okolí
bohatá žeň.
I zírá kol; sněť jeho kloní
tajemný stesk,
vždyť nad hlavou se jemu honí
haditý blesk.
On zná ty kruté jeho střely;
v starobnou hruď
tak často s kletbou zaletěly:
„Ubohým buď!“
Je chor; však za jara, kdy pučí
paběrkem sil,
zpěv tichý v duši jeho zvučí:
Já šťasten byl!