V krčmu jsem zabočil,
hned u mne krčmář byl:
„Co si pán přeje?“ –
„Žízeň mám jako trám,
med-li máš?“ – „Věru mám!“
„Dobrý?“ – „Jen hřeje!“ –
Věru's mi postavil,
abych se zotavil,
úslužný synu,
džbán pěkný nádobný
a k tomu ozdobný
pohárek z cínu.
Můj milý pohárku,
lidského dohárku
útěcho jistá,
vím, že mi svěžest dáš –
však co to za znak máš?
Tisíc a tři sta!
Pěknou to řadu let
takový žije tret
bez srdce hnutí!
Poháre jediný,
tajné tvé šediny
k úctě mě nutí!
Snad z tebe Žižka pil,
ryšavou saň když zbil,
aby se schladil?
Ten-li tě ke rtům vznes',
v ráz bych tě ještě dnes
do zlata vsadil!
Jestli však z tebe pil,
vlasti kdo pohubil:
vrah dravčích spárů:
vrh' bych tě v okamih –
krůpěje nepil bych –
do ohně žáru!
Leč kdybych věděl, v čas
tebou že zjaří nás
Bůh s nebes výše,
v ráz za tě bratrům v děk
hlavu dám na špalek!
Mluv, stará číše! –