Šel za noci jsem žitným polem
a z dálky ozýval se zpěv,
žeň zlatá vlnila se kolem
a ve mně vlnila se krev.
Jak divně u srdce mě chytla
ta píseň zastaralá dnes,
jak ptáče z dívčích ňader vzlítla
a probouzela citů směs.
Já zůstal stát jsem prostřed klasů,
jež skrývaly mě v zlatý krov;
a v duši mé z těch vzrostlo hlasů
jak v nebi hvězd, v ráz moře slov.
Slov moře krvavých i bílých,
jak v žití city rostou v nás...
Vy drazí, všickni v takých chvílích
zas slyším vás a líbám vás.