Ach každý v duši časem zachvěje se,
a oko jeho zkalí slzí proud,
a milý sen mu nazpět lásku nese,
a rozum jeho nový počne soud;
pak jako strom, když omlad z jara v lese,
zas k nebes báni svěží zvedá oud,
tak v zamyšlení rámě k nebi zvedá,
a štěstí své a mládí svoje hledá.
A přeje si zas opravdově, vřele,
tak z plné duše ještě milovat,
a nésti lásce zase srdce celé,
a všech těch citů porozkvětlý sad,
by než mu lůžko blízká smrt ustele,
co v světě cítil, mohl lásce dát,
v jíž objetí by tiše odpočinul,
a milován a poznán byl a zhynul.