Slovači, má sestro zlatá,
kdo ti bude stráží?
jedovatá cizotina
hroty v prs ti vráží,
všecko všude tobě béře,
salaše i stánky,
krásnou mluvu, pohádečky,
zkazky i zpěvánky!
Perutečky u ramének,
smavou něhu v očku,
šveholení družných ptáčat
v lipách při obločku,
libý zádech zkvetlých sadů,
šumný hovor lesa,
horských květnic vonné léky
i přítoky plesa.
Ach, my tvoji rodní brati
rovně tobě hynem,
hlavy rubať necháváme
Němcem, Tatařínem;
i nám chtějí jazyk rváti –
nuž při vhodné době
spojme srdce v jeden plamen,
v sílu ruce obě!
K jedné hvězdě pozírejme
bratr bratru těchou –
a štěstí si hnízdo zrobí
zas pod rodnou střechou;
pak, až mysli v novém máji
zkvetou a se prodní,
vzletnou v jednom srdce naše –
sokolíci rodní.-