Kde slovenská sláva?
eja – už je po ní,
už jí nedoběhne
ani tři sta koní,
už jí nedoletí
ani vlašťovice,
ani vlašťovice
ani sokol více!
Ulítla daleko
do širého pole,
sedla na Zvolení
na vysoké hole
a s holí v dolinku,
Hronec pila bílý:
pamatuj, Slovensko,
co jsme sobě byli.
Bílý nepomůže –
pila černý Hronec,
a přec po všem veta,
a přec po všem konec,
ještě se vynesla
v posled nad Lehetem,
by se rozloučila
s tím Slovenským světem:
„Zůstávejte zdrávy,
vy slovenské prahy,
co vás překráčely
moje bílé nohy.
Uletla, ó bože,
jestli pak se vrátí?
čím tu milou slávu
dolů zavolati?
jestli pak se ještě
zpátky k letu vzchopí?
nebo se jí věčnosť
nad hlavěnkou sklopí?“
Veď se mi jen netrap,
Slovačino zlatá,
pláčem naříkáním
nazpět nepřichvátá,
ale ti přichvátá
z daleké cizoty,
až budeš hotova
položiť životy.